Želvička, která propojila generace

Všechno to začalo jednou deštivou nedělí, kdy jsem se probíral pozůstalostí po svém dědečkovi. Mezi starými technickými průkazy a mapami z šedesátých let na mě vypadla černobílá fotografie s ozubenými okraji. Na ní stál můj děda, mladý, v dobovém saku, a hrdě se opíral o kulatý blatník malého vozu se třemi chromovanými lištami na masce. „To byla naše první cesta k Baltu,“ vzpomněla si babička. Ten obraz mi nedal spát. Děda už tu nebyl, aby mi o své 4CV vyprávěl, a tak jsem se rozhodl, že najdu svou vlastní, abych pochopil, co pro něj ta svoboda na čtyřech kolech znamenala.

Hledání trvalo nekonečné dva roky. Většina vozů na trhu byla buď v muzejním stavu za nesmyslné částky, nebo šlo o hromádky neštěstí, které držela pohromadě jen rez a setrvačnost. Pak se ale objevil inzerát z pohraničí. Auto stálo v polorozpadlé stodole, kde na něj posledních třicet let pršelo skrze děravou střechu. Když jsem ji poprvé uviděl, srdce mi pokleslo. Lak byl pryč, interiér prožraný od myší a podlaha… no, podlaha tam v podstatě nebyla. Ale ty tvary! Ta laskavá přední maska a „sebevražedné“ dveře otevírané proti směru jízdy mě uhranuly.

Renovace byla křestem ohněm. Protože 4CV má samonosnou karoserii z velmi tenkých plechů, musel jsem se naučit trpělivosti, o které jsem netušil, že ji mám. Sehnat originální díly na model z počátku padesátých let v Česku je detektivní práce. Strávil jsem stovky hodin na francouzských diskusních fórech a v balících z Marseille mi chodily poklady jako původní bakelitový volant nebo specifické „pavoučí“ disky kol. Motor o objemu 747 ccm vypadá vedle moderních agregátů jako hračka, ale jeho jednoduchost je geniální. Když po kompletní repasi poprvé naskočil, ten jemný, šicímu stroji podobný zvuk mi vehnal slzy do očí.

Dnes, když se svou „Želvičkou“ vyjedu na sraz nebo jen tak na kávu, svět kolem se zpomalí. To auto neumí spěchat. Jízda v něm vyžaduje soustředění – nesynchronizovaná jednička, subtilní brzdy a hluk motoru hned za vašimi zády. Ale ten pocit, když projíždíte alejí a lidé se usmívají a mávají, je nepopsatelný. Největší satisfakcí pro mě bylo, když jsem do hotového vozu posadil svého otce. Chvíli jen mlčky seděl, hladil palubní desku a pak řekl: „Přesně takhle to vonělo, když mě táta vezl poprvé na výlet.“ V ten moment se kruh uzavřel. Moje 4CV není jen veterán, je to stroj času, který mi vrátil kousek rodinné historie.