Jak jsem našel svojí „Osmičku“

Všechno to začalo nenápadným inzerátem v okresních novinách, který byl tak strohý, že ho skoro každý musel přehlédnout: „Prodám Renault 8, r. v. 1968, dlouho nepoužívaný. Cena dohodou.“ Tehdy jsem zrovna nic nehledal, ale ten řetězec znaků „R8“ ve mně vyvolal podivné mrazení. Jako kluk jsem totiž přesně takové auto vídal u sousedů a ten zvuk motoru vzadu mi utkvěl v paměti jako soundtrack k dětství.

Druhý den jsem stál před rezavou bránou starého domku na okraji středočeské vísky. Přivítal mě pan Jaroslav, pán v letech, kterému se už v rukou třásl klíč, když se pokoušel odemknout visací zámek u dřevěné stodoly. „Víte, pane, já už na to nevidím a nohy mě neposlouchají,“ řekl tiše, zatímco se vrata s vrznutím otevírala. V šeru, pod vrstvou prachu a starých dek, tam stála ona. Původní barva byla pod nánosem špíny sotva znát, pneumatiky byly beznadějně prázdné a v interiéru byla cítit typická směs staré koženky, benzínu a myšiny.

Pan Jaroslav ji koupil jako novou v Tuzexu. Vyprávěl mi, jak s ní projel celou Jugoslávii, jak na střeše vozil stan a jak mu v zimě „osmička“ jako jediná v ulici vždycky nastartovala. Ale posledních patnáct let auto jen stálo. Když jsem viděl, jak se mu při pohledu na vůz lesknou oči, pochopil jsem, že nekupuji jen stroj, ale kus jeho života. Slíbil jsem mu tehdy jediné – že se tohle auto zase vrátí na silnici.

Následující dva roky byly ve znamení černých rukou od šmíru a nekonečného shánění dílů. Motor byl sice zatuhlý, ale poctivá mechanika se po důkladném proplachu a nastavení ventilů nakonec poddala. Ten moment, kdy motor poprvé po patnácti letech naskočil a stodolu zaplnil ten typický, lehce plechový a jadrný zvuk, byl pro mě malým svátkem. Následovala renovace brzd, výměna všech gumových těsnění a citlivé rozleštění původního laku – chtěl jsem totiž zachovat tu patinu, kterou na autě neudělá žádný lakýrník, ale jen čas.

Nejemotivnější chvíle ale přišla letos v červnu. Auto bylo hotové, naleštěné a na nových pneumatikách. Moje první cesta nevedla na sraz, ale zpátky k panu Jaroslavovi. Když jsem zastavil před jeho domem a zatroubil, trvalo to dlouho, než vyšel s hůlkou na zápraží. Když ale uviděl tu zářící siluetu, na chvíli jako by omládl. Přejel dlaní po blatníku a řekl jen: „Ona zase žije.“

Tento Renault 8 pro mě dnes není jen veteránem na nedělní projížďky. Je to připomínka toho, že auta mají své osudy a že my, členové klubu, jsme tu od toho, abychom tyhle příběhy nenechali zmizet v hutích. Každý kilometr, který s ní dnes ujedu, je tak trochu poděkováním panu Jaroslavovi za to, že ji tehdy nenechal napospas korozi, a důkazem, že vtisknout starému stroji nový život má obrovský smysl.